KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARZCZE | Už dvě dekády jsme členy „elitního klubu“. Moc jsme toužili dostat do něj pozvánku. Z velké části jsme tomu zasvětili prvních deset let existence České republiky. Tak dlouho trvalo, než jsme přes asociační dohody, podání přihlášky a splnění domácích úkolů nakonec uzavřeli všechny přístupové kapitoly, abychom za další dva roky vstoupili do Evropské unie. Ale to nejtěžší je teprve před námi…
Když jsme se 1. května 2004 stali členem EU, šlo o velkou slávu. Byli jsme plni optimismu v očekávání prosperity, bezpečí a svobody, jež měl nabídnout unijní prostor. A nezklamali jsme se. První pětiletka proběhla ve znamení solidního růstu, pocitu síly a víry v záruky udržení řádu lidských práv.
Další tři už tak slavné, příjemné a bezproblémové nebyly. Naše životy se sice pořád reálně zlepšovaly, avšak pod hladinou blahobytu, ve stínu úspěchu, v srdci klidu se začaly objevovat a narůstat znepokojivé příznaky a hrozby.
Mezi lety 2004 a 2009 jsme dle analýzy vypracované k českému předsednictví spolu s ostatními devíti novými členy EU rostli v průměru o jedno procento ročně rychleji, než kdybychom zůstali venku.
Zároveň se ukázalo, že z rozšíření profitovali občané „starých zemí“, nepotvrdily se tedy obavy, že „barbaři z východu“ jim budou „ujídat z chlebíčka“ – tedy že coby čistí příjemci spolknou velkou část společných fondů a nic nepřinesou. Ukázalo se, že na „velikosti záleží“: větší trh zkrátka fungoval lépe než menší.
Nutno říci, že jsme do společenství vstoupili zřejmě v nejšťastnějším čase, na poledni jeho moci a slávy. Od Maastrichtské smlouvy (začala platit v roce 1993) se rozvíjel a prohluboval jednotný vnitřní trh s jeho čtyřmi základními svobodami – volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu.
Ano, Unie byla definována společným ekonomickým prostorem, zároveň se však začala utužovat a zrychlovat politická integrace. Což mimo jiné znamenalo rozšiřování oblastí, v nichž se hlasuje kvalifikovanou většinou.
Původně se od jednomyslnosti ustoupilo právě primárně v otázkách vnitřního trhu. Což má svou logiku, asi jako když akcionáři rozhodují o byznysových záležitostech firmy. Avšak hned další smlouvy po Maastrichtu postupně škrtaly původně všude vyžadovanou jednomyslnost u dalších a dalších hlasování.
My jsme byli přijati na základě dohody z Nice, která už zakládala nikoli ekonomickou, leč stále více politickou Unii, a to s odůvodněním, že jinak by se nemohla rozšiřovat, protože by ji přece „nešlo uřídit“.
Zastánci „čím dál tužší“ integrace začali přitahovat vodítko. Tenkrát jsme to ještě tak nevnímali. Stalo se to před naším přijetím – jímž byla odůvodňována změna systému hlasování ze smlouvy z Nice.
První tři roky jsme se necítili „kvalifikovanou“ většinou v EU zásadně omezování či dirigováni. Jednak jsme se soustředili na ekonomiku – a drtivá většina směrnic a nařízení souvisela s vnitřním trhem, na němž jsme skvěle vydělávali – jednak sociální demokraté, kteří na počátku našeho členství vládli, neměli ambice hájit národní zájmy.
Tvrdé probuzení do reality přišlo až s procesem projednávání a přijímání Lisabonské smlouvy (která nahrazovala odmítnutou Smlouvu o Ústavě pro Evropu).
Ta dále zásadním způsobem rozšířila počet oblastí, kde se hlasuje většinově, přičemž naše námitky odrážela německá kancléřka Angela Merkelová tvrzením, že musíme souhlasit, jinak se EU nebude moci dále rozšiřovat, což byla (a stále je) jedna z našich hlavních priorit. Opět stejný argument jako u Nicejské smlouvy…
Lisabonem a válkou proti uhlíku se uzavřela první nejlepší pětiletka našeho členství v Unii, od té doby už bylo jen hůře.
Dále nám bylo bez servítků dáno najevo, že pokud Lisabon budeme vetovat (o změně základních smluv se stále hlasuje jednomyslně), velké země si nakonec prosadí svou jiným způsobem a pro nás to bude horší.
Jednou z možností byla „dvourychlostní“ Evropa, která by Česko a případně další kverulanty vytlačila na periferii, což by pro nás nebylo ekonomicky výhodné. Dalším (nejen) pro nás negativním krokem bylo protlačení tzv. energetických balíčků EU – počátek toho, co se dnes nazývá Zeleným údělem.
Co z těch dvou věcí vlastně znamená větší katastrofu? Za mě jednoznačně klimatismus. Nahrazování jednomyslnosti většinovým hlasováním je proces, který jde ruku v ruce se stále složitějšími agendami a ač nerad, tak musím uznat, že tato změna formálních pravidel má jisté opodstatnění.
Zelená hysterie ovšem představuje kardinální chybu, co se týká obsahu politiky a ničí konkurenceschopnost. Lisabonem a válkou s uhlíkem se uzavřela (doslova) první, nejlepší pětiletka našeho členství v Unii. Od té doby už bylo jen hůře.
Už v čase našeho prvního předsednictví (od 1. ledna 2009), které bylo dobře připravené a proběhlo úspěšně přesto, že během něj padla vláda, dorazila do Evropy světová ekonomická krize.
Bankrot Řecka pak ukázal, že euro není oním spolehlivým přístavem přes Pakt stability a růstu, jímž „ekonomičtí otcové integrace“ chtěli brzdit nezodpovědné chování vlád. Zemi se podařilo zachránit a finančně stabilizovat.
Zároveň se však ze strachu z opakování podobných scénářů ve větších státech dále rozvolnila fiskální kázeň.
A nešlo jen o národní rozpočty. Evropská banka začala jako divá lít do ekonomiky další a další peníze (tzv. kvantitativní uvolňování), kupovat dluhopisy předlužených členů eurozóny a uměle udržovat nízké (určitou dobu dokonce záporné) úrokové sazby.
Politika zvítězila nad měnovou přísností a disciplínou. Kýžený ekonomický růst se ovšem nedostavil. Respektive byl jen krátkodechý a umělý. V roce 2014 jsme se sice těšili z prosperity, kterou přinesl konec světové krize, ale nad Unií se již začalo smrákat.
Hysterie ohledně klimatu, genderu a korektnosti – to stále víc a víc vytlačuje ekonomický obsah Unie, do jaké jsme ještě my vstupovali
Jestliže druhá pětiletka zpochybnila očekávání trvalé prosperity (už v letech 2009–2014 nám začaly utíkat USA, nezatížené „válkou s uhlíkem“), v té další dorazila migrační krize. S tou se Unie poprala stejně špatně jako s klimatem.
Místo aby se snažila držet hrozbu co nejdál, pohádala se o to, jak si proud nevítaných „nelegálů“ mezi sebe rozdělit. My jsme spolu s ostatními státy střední a východní Evropy dopadli dobře. I přes hrozbu sankcí jsme běžence z převážně muslimských zemí odmítli – ostatně oni k nám sami ani moc nechtěli.
Posledních pět let začalo další katastrofou – schválením Green Dealu. Ten petrifikoval boj s klimatickou změnou coby ústřední cíl EU, institucionalizoval ho a posunul o hodně dál, co se týká nesmyslně ambiciózních a doslova sebevražedných plánů snižování emisí.
Jako by nestačilo tohle neštěstí, nabývá poslední roky na síle snaha kontrolovat obsah nejen sociálních sítí, ale už i mainstreamových médií. A zároveň s tím se etabluje progresivistická ideologie coby etalon, který jsou všichni členové nuceni implementovat.
Restartujme Unii. Vraťme se k původním cílům Společenství uhlí a oceli, jimiž byly mír, prosperita a rozšiřování svobodného prostoru.
Tohle všechno – klimahysterie, snaha protlačit politické požadavky LGBT+ a genderové lobby coby nová „lidská práva“, cenzurní tlaky – víc a víc vytlačuje a zastiňuje ekonomický obsah Unie, do jaké jsme ještě my vstupovali. Zvláště když jednou z dalších doktrín progresivismu je antikapitalismus…
K tomu roste tlak, aby protivení se této ideologii bylo trestáno coby „šíření nenávisti“, popřípadě „dezinformací“. Konzervativní vlády jsou za prosazování hodnot, s nimiž vyhrály volby, trestány Evropskou komisí zmrazením fondů.
Evropská krajní pravice se topí v aféře Russiagate. „Užitečných idiotů“ Kremlu je ale dost i v Česku
Zatím poslední „ranou do vazu“ je migrační pakt, který řeší pokuty za nepřijetí běženců, ale daleko méně otázku, jak jim zabránit v cestě do Evropské unie.
Za těch uplynulých dvacet let se změnilo hodně, a prakticky vše bylo k horšímu. Zelený úděl, nelegální migrace, cenzura a zásahy do rozhodování demokratických reprezentací národních států. Tímto jsou zpochybňovány, relativizovány a ohrožovány ony základní výhody členství a původní hodnoty EU: prosperita, bezpečí a svoboda. Stále se nám vyplácí být členem klubu. Ale lépe už bylo.
Po našem vstupu v roce 2004 představovala EU největší trh na světě. Nyní jsme třetí (i po započtení Velké Británie, která mezitím vystoupila, do velké míry proto, že si chtěla uchovat suverenitu svých soudů). Nejen, že kvůli Zelenému údělu chudneme a máme nejdražší energii na světě, navíc ani nejsme schopni vyrábět dost zbraní pro vlastní obranu, zbrojovky totiž neplní emisní limity…
Široká politická integrace nám nijak nepomohla v ochraně bezpečí občanů před migranty. A jejich svoboda trpí bojem s „nenávistí a dezinformacemi“. Ve všech směrech je situace horší než před dvaceti lety. Především se vytratil optimismus, s nímž jsme hleděli vstříc budoucnosti.
To neznamená, že Evropská unie je mrtvá. Ale potřebuje změnu kursu, a to zásadní. Pořád sice samospádem funguje, ale zaostáváme ekonomicky, technologicky, i co se týká schopnosti se rozvíjet, bránit naše hodnoty, mít vliv na světové dění.
Naší nadějí jsou nadcházející volby do Evropského parlamentu. Očekává se, že v nich posílí konzervativní a pravicové strany a ty zelené a levicové oslabí.
Restartujme Unii. Vraťme se k původním cílům Společenství uhlí a oceli, jimiž byly mír, prosperita, rozšiřování svobodného prostoru. To je naše dějinná úloha. Ne válka s uhlíkem, otevírání náruče zástupům migrantů a podřizování demokracie byrokracii.
Abychom zůstali atraktivními pro aspiranty členství a hráli na mezinárodní scéně podstatnou roli, musíme opět umět zajišťovat růst bohatství, elementární bezpečí a občanské svobody. Svým způsobem je to těžší úkol než získat pozvání do domu. Neboť ten teď potřebuje rekonstrukci.
